Historie – Naučná stezka šibeniční a popravčí vrch

Historie popravčího vrchu

Umělecký kovář a restaurátor Oldřich Bartošek, se při výrobě replik mučicích nástrojů, začal tématikou hrdelního práva více zabývat. A protože se na křenovickém katastru nachází popravčí vrch, oslovil asi před deseti lety město Slavkov s nápadem vybudovat k němu naučnou stezku. Tento návrh však nebyl slavkovským zastupitelstvem přijat, a proto se obrátil na zastupitelstvo v Křenovicích. To mu slíbilo, že se budou hledat prostředky na její realizaci. Po nějakém čase ho oslovil MUDr. Michael Doubek s finanční nabídkou, aby společně vytvořili první zastavení. K tomu se ještě připojila obec a asi před pěti lety vzniklo první zastavení u místní Orlovny. Koncem loňského roku obdržela obec dotaci od Jihomoravského kraje na vybudování zbylých čtyř zastavení. Celá naučná stezka „Šibeniční a popravčí vrch v Křenovicích“, informuje návštěvníky o historii soudnictví, útrpného práva, katovském řemesle, věznění či cestě na popraviště a výkonem hrdelního práva v českých zemích. Tato stezka vede z centra obce do lokality „Na Spravedlnosti“ na hranicích křenovického a slavkovského katastru (návrší po levé straně silnice z Křenovic do Slavkova). U jednoho zastavení, které popisuje zadržení obviněných, se podařilo upravit obecní sklep na stylové vězení.

Nezávisle na tomto projektu proběhl v lokalitě na podzim roku 2015 výzkum prováděný Prof. Josefem Ungerem a jeho spolupracovníky z antropologického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Přestože se šibenice vesměs stavěly ze dřeva, nalezli místo, kde šibenice skutečně stála, dokonce i její kamenné zbytky.
V dubnu 2016 proběhl rozsáhlý archeologický průzkum, při kterém byla odhalena a vyznačena poloha základů stavby o vnějších rozměrech 6x6m a síle zdiva cca 1m. Původní stavba byla vysoká asi 3 m a vedly do ní dveře a schody nahoru. V rozích potom bývaly asi 3 m vysoké sloupy spojené dřevěnými trámy, na nichž byli odsouzenci věšeni a zůstávali tam viset až do doby než se jejich těla rozpadla. Celková výška šibenice tak mohla být až 6m. Dále bylo objeveno větší množství lidských kosterních pozůstatků, včetně devíti dobře dochovaných lebek, zlomky keramiky a stříbrná grešle ražená ve Slezsku roku 1696. Vzhledem k tomu, že pozůstatky popravených se ukládaly přímo dovnitř stavby šibenice, popř. v její blízkosti, jedná se tak v podstatě o další hromadný hrob v okolí Křenovic, neboť se zde popravovalo více jak 500 let. Vědcům z Polska se také podařilo zajistit několik písemných záznamů o popravách na tomto popravišti převážně z 18. století, a to u apelačního soudu v Praze. Na základě tohoto objevu bylo rozhodnuto místo dále upravit. Nad úroveň terénu (do výšky cca 1m) byl vyzděn obrys původních základů, kamenem z místních zdrojů. Vstup do šibenice znázorňuje torzo dveří, neboť to byly jedny z mála dveří, které se v té době zamykaly. Vnitřní prostor šibenice byl překryt dřevěným dubovým záklopem tak, jak tomu v minulosti bylo, a na jedné zdi byla umístěna kovaná plastická mapa okolí, neboť je z návrší velký výhled. Vedle bylo kromě poslední tabule vztyčeno kolo na kůlu jako symbol jedné z nejhorších poprav. K úctě všech nevinně popravených, kteří se pod tlakem krutého mučení přiznali i k věcem, které nikdy nespáchali, byl zde umístěn smírčí kámen s latinským nápisem „Na věčnou paměť“, jako usmíření s těmito obětmi.

Slavnostní otevření naučné stezky, proběhlo v sobotu 25. června v 9 hod. Shromáždění účastníků, bylo v parčíku pod místním kostelem. Toto místo nebylo vybráno náhodně, nýbrž proto, že se zde nachází historická barokní křtitelnice, jakožto symbol zrození. Tato pouť pak byla zakončena na samotném popravišti, kde život mnohých právě skončil. Po úvodním slově vyšel kostýmovaný průvod za zvuku bubnů po jednotlivých zastaveních. U každého z nich promluvil autor stezky Oldřich Bartošek a na samotném popravčím vrchu pak Prof. Josef Unger. Na závěr děkan P.Mgr. Milan Vavro ze Slavkova spolu s místním farářem P. Kamilem Sovadinou, OPraem. požehnali smírčí kámen a pomodlili se za všechny oběti, které zde navždy ukončili svou pozemskou pouť.

Hrdelní soudnictví na Moravě

Ve středověku se před hrdelní soud dostal ten, kdo byl nařčen nebo podezřelý ze zločinu. Soud tvořil soudce nebo purkmistr a jako přísedící zpravidla dva konšelé z řad městské rady. Dalšími osobami přítomnými soudu byli písař, kněz, ranhojič, kat a jeho pacholci. Jednu z nejdůležitějších rolí v městském hrdelním soudnictví zastával městský rychtář, který ohledával místa trestných činů, sledoval a zajišťoval delikventy, zodpovídal za jejich uvěznění, účastnil se výslechů a exekucí. Kromě toho využíval svého rychtářského práva a sám soudil drobné žaloby a urážky na cti. Rychtáři byl podřízen biřic (zvaný též právní posel či šatlavní hospodář), jemuž náležela přímá péče o vězně. Další důležitou osobou byl písař, který vedl písemnou agendu soudu, vyřizoval korespondenci k případu, do radních protokolů zapisoval žaloby a v mučírně pořizoval koncepty výslechů. Z činnosti hrdelních soudů pak vzešly tzv. smolné knihy (též krevní, černé nebo registra tajemství lotrovského), do nichž byly zapisovány útrpné výslechy a konečné tresty. Celé trestní řízení probíhalo s vyloučením veřejnosti. Výchozím bodem každého soudního jednání byla žaloba. Po jejím podání a zadržení obviněného, bylo zahájeno dokazování přímé viny. Ze všeho nejdříve přišel na řadu výslech. Hlavním cílem celého soudního jednání bylo dobrovolné přiznání obviněného. Aby se soud dobral pravdy, požadoval zprvu, aby obviněný přísahal. Přísahy byly dvojí: přísaha ordálová a přísaha prostá. Nejhorší byly ordály zacházející s ohněm. Do vařící vody se vkládala ruka nebo podezřelý musel kráčet bosýma nohama po rozžhavených železných radlicích. Při vodních ordálech se spoutaný vyšetřovaný spouštěl na hladinu. Důkazem neviny bylo, že se nespálil nebo ho voda nepřijala. Dalším způsobem řešení sporu prostřednictvím božího soudu byl souboj mezi obviněným a žalobcem. Postupně se však od ordálů na podnět církve ustupovalo, protože už tehdy začalo být zřejmé, že tyto boží soudy nejsou spravedlivé. Prosté přísahy byly méně nebezpečnější pro život a zdraví, ale skrýval se v nich zádrhel; stačilo přísahu poplést a celý proces byl ztracen. Když se přišlo na to, že přísaha obviněného byla křivá, byl křivopřísežníkovi vytržen jazyk týlem, a poté mu byla setnuta hlava.

Trestní proces míval dříve vyhledávací (inkviziční) charakter; obžalovaný byl totiž od počátku považován za vinného (presumpce viny). V právní praxi byl rovněž důležitý prvek milosti. Během soudního řízení se na soud mohli obracet se žádostí o milost příbuzní, přátelé, vážení měšťané, příslušníci cechu, duchovní, zástupci obce či šlechtici. Čím více bylo přímluvců a čím vyšší bylo jejich společenské postavení, tím více rostla šance na zmírnění rozsudku. Rozsudek se vynášel ústně a jeho provedení se konalo veřejně, jako velké odstrašující divadlo. A navíc, i když byl provinilec odsouzen k propadnutí veškerého majetku, musela nejbližší rodina zaplatit za jeho popravu a věznění. Jestliže byl vyslýchaný shledán nevinným a propuštěn, musel podepsat přísahu, že se nebude mstít nikomu, kdo se podílel na jeho výsleších a žalářování. V případech, kdy byla příčinou soudního jednání žaloba soukromého žalobce, byl dotyčný povinen složit u soudu částku ve výši padesáti kop českých grošů. Byla to částka na tehdejší poměry vysoká, která sloužila k tomu, aby bylo zamezeno lehkomyslnému udávání.

Pokud obžalovaný utekl, byl tzv. „psán“. Byl „zbaven vší ochrany práva“ a stal se z něj všemi opovrhovaný psanec. Nikdo jej nesměl ukrývat ani mu jakkoli jinak pomáhat. Tento zákaz se vztahoval dokonce i na samotného panovníka. Pokud psanec nebyl dopaden a byl odsouzen, pro výstrahu byla pověšena na šibenici jeho podobizna.

Tresty za hrdelní zločiny se postupně sjednocovaly od 16. století. První pokus o sjednocení přinesl říšský zákoník, který schválil císař Karel V. roku 1532 a měl platnost i v českých zemích. Následně vydal soupis městských práv Pavel Kristián Klatovským z Koldína. Tento soupis schválil císař Rudolf II. v roce 1579. Zásady činnosti soudů poté stanovil hrdelní řád Josefa I. (Constitutio criminalis Josephina) vydaný v roce 1708, který je první samostatnou ucelenou kodifikací trestního práva s platností v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Následující hrdelní řád Marie Terezie (Constitutio criminalis Theresiana) z roku 1768 byl svou koncepcí zastaralý již v době svého vzniku. Zachovával právo útrpné a barbarské tresty za čarodějnictví a podobné smyšlené delikty. Česky vyšel roku 1769 pod názvem Hrdelní právní řád.

Teprve Všeobecný zákoník o zločinech a trestech vydaný Josefem II. v roce 1787 se stal skutečným pokrokem v duchu osvícenství. V letech 1787–1788 dokonce přechodně rušil i trest smrti. Co je důležité, trest v něm poprvé nebyl představen jako druh pomsty, nýbrž prostředek k převýchově pachatele.

DRUHY PROVINĚNÍ

Činy proti oficiální ideologii – kacířství, rouhání, čarodějnictví, magie, poškozování církevních symbolů (svatokrádež), urážka duchovenstva.

Činy proti panovníkovi a státnímu zřízení – urážka panovníka, urážka zeměpanských institucí a úředníků. Lesní, vodní a polní pych a také zbíhání poddaných z panství, zrada, spolupráce s nepřítelem, odmítání vojenské služby, dezerce, zakázaný pobyt na státním území.
Činy proti místní (městské a vesnické) administrativě – urážka městské rady, neposlušnost vůči místním úředníkům, napadení, zabití nebo zranění úředníka, urážka cechovní organizace, nedbalosti při výkonu služeb obci, násilnosti v městském vězení, útěk z vězení.
Činy proti životu a zdraví – rozlišujeme mezi neúmyslným zabitím a úmyslnou vraždou, tzv. mordem. Infanticidium – zahubení svého neřádně nabytého plodu bylo přísně stíháno. Tehdejší právní normy nerozlišovaly mezi zabitím novorozeněte a potratem.
Činy proti majetku – loupež, žhářství, krádež, napomáhání při majetkové trestné činnosti, falšování, podvod, bezděčné způsobení majetkové škody.
Činy proti cti – křivé obvinění, urážka soukromé osoby.
Činy proti mravnosti – sodomie, incest, cizoložství, smilstvo, prostituce, hazardní hry.

DRUHY TRESTŮ HRDELNÍHO PRÁVA

Trest smrti – stětí, oběšení, lámání kolem, upálení.

Podmíněný trest smrti – znamenal doživotní hrozbu, že za další provinění bude následovat smrt.

Tělesný trest – s trvalými následky, jako vypálení cejchů (vypovězení provinilci z habsburské monarchie, ze země, z kraje, z panství nebo obce bývali zpravidla označováni cejchem v podobě písmen R /relegatus/, RBO /relegatus Bohemiae/ nebo symbolů hrdelního práva /lámací kolo, šibenice/. Také utětí končetiny, uříznutí ucha, nosu, vydloubnutí očí nebo s dočasným účinkem /výprask, vymrskání/.

Odnětí svobody – uvěznění, nucené práce na obecním, vrchnostenském, církevním nebo zeměpanském majetku, odvod na galeje.

Zneuctívající trest – pranýřování, snědení kolomazi.

Majetkový trest – konfiskace majetku, vrácení odcizených věcí nebo pokuta.

Ostatní nepodmíněné tresty – znevolnění, odvod k vojsku, veřejné odprošení poškozeného, modlitby za odpustivšího žalobce, napomenutí nebo zproštění viny.

Použití práva útrpného (tortura)

Zpočátku bylo užití tortury výhradně výsadou královských úředníků, později se pozvolna prosadila i v městském soudnictví. Jedna z prvních zmínek o tortuře je ve Zbraslavské kronice (1305–1339) a vztahuje se k roku 1291. Předtím byl výsledek soudního sporu v rukou boha, který měl při ordálu (boží soud) označit skutečného viníka. Ale jak se církev od ordálů stále více distancovala, stala se hlavním důkazním materiálem výpověď na mučidlech. Mučení znala i předchozí staletí, důkazem může být latinské označení kata – tortur (tortura = mučení). V Popravčí knize pánů z Rožmberka, kde jsou nejstarší zápisy datovány rokem 1389, se o výsleších na mučidlech píše už jako o postupu obvyklém. Od 14. století byl tedy výslech na mučidlech už běžnou záležitostí. Mučení nebylo považováno za trest, nýbrž za jeden ze základních způsobů vyšetřování a bez užití tortury se výpověď měla za neobjektivní. Smyslem mučení tedy bylo vynutit přiznání.

Mnohá města s hrdelním právem neměla svého vlastního kata, ale skoro všechna měla svou vlastní mučírnu. Obvyklým zařízením takové mučírny byl žebřík k tažení vyslýchaného, dále zde byly klády, okovy, pouta s řetězy a na stěnách byly rozvěšeny mučicí nástroje. Vzhled mučírny nebyl vábný, což mělo svůj účel. První pohnutky ke svému přiznání měl obžalovaný pociťovat už při vstupu do místnosti. Zde jej očekával výslech v čele s rychtářem, katem s jeho pacholky a dále s tzv. krevním písařem. Ještě než mučení začalo, bylo třeba nahnat vězni co nejvíce strachu. Dělo se tak při tzv. představování kata, kdy mistr popravčí předváděl obžalovanému své mučicí nástroje, v některých případech mu je dokonce přikládal na tělo a vysvětloval mu, jakou bolest který nástroj působí. Toto počínání bylo považováno za předstupeň mučení a nazývalo se „dotaz strašný“.

Prvním z předpisů při vyšetřování hrdelních zločinů, bylo nařízení krále Jiřího z Poděbrad, vydané roku 1460. Zde se výslovně uvádí: „Mučení nemá být užito na člověku dobré pověsti, zachovalém, nikdy nenaříkaném (neobviněném) ani v ničem neslušném shledaném. Mučení se doporučuje hlavně u osob, které už byly dříve trestány nebo u nichž je důvodné podezření, že skutečně spáchaly čin, z něhož jsou obviněny“. Mnohé pozdější případy však dokazují, že tato zásada byla často porušována a že na mučidlech se octli i lidé, o jejichž vině byly od počátku pochybnosti. Bolest však dokázala vykonat své a nejednou stála v pozadí justičního omylu. Pravidla výslechu na mučidlech tak nebyla poměrně dlouho pevně stanovena.

Ustáleným zvykem bylo, že šlechtici zpravidla nebyli mučeni, ledaže by se jednalo o zločin vlastizrady. Rovněž těhotné ženy neměly být mučeny, stejně jako osoby slabomyslné a tělesně postižené. Podle Brikcího z Licka (1536) neměly být mučeny děti do čtrnácti let věku, podle Koldína (1579) chlapci pod sedmnáct let a dívky pod patnáct let. Těhotné ženy měly být mučeny až po uplynutí šestinedělí.

Částečně mučení upravoval zákoník Ferdinanda III. z roku 1656, zvaný Constitutio Criminalis Ferdinandea, ale prvním skutečně cenným pramenem o tortuře je Trestní zákoník Josefa I. z roku 1707 (Constitutio Criminalis Josephina). Česky tento zákoník vyšel o rok později. Pro nás je zajímavý tím, že platil pouze pro české země. Josefínský zákoník přesně stanovil stupně mučení a celkový postup při tomto druhu výslechu. Samotné mučení nemělo být příliš dlouhé, mělo se konat obvykle před polednem. Nikoli, jak se obvykle traduje, v noci nebo k ránu). Prvním stupněm tortury bylo vázání rukou. Vyslýchanému byly provazem svázány ruce k sobě v místech předloktí a pomocí tyčky se provaz stále víc utahoval. Druhým stupněm mučení bylo použití palečnic. To byly dva pláty železa, uvnitř opatřené ostrými výstupky. Vyslýchanému mezi tyto pláty vložili palce rukou a postupným utahováním šroubů drceny. Třetím stupněm byla takzvaná španělská bota, což byly dva pláty železa, uvnitř opatřené kovovými špalíky, mezi něž se vložilo lýtko vyslýchaného. Pláty se pomocí šroubů rovněž utahovaly a drtily tak holenní kosti. Pokud soudci stále ještě nebyli spokojeni s výpovědí obžalovaného, použili další stupeň žebřík čili skřipec. Nástroj se skutečně vzdáleně podobal žebříku, byl dvakrát tak dlouhý a dole byl rumpál s namotaným provazem a čtyřmi pákami. Delikventovy nohy byly přivázány k válci rumpálu a ruce k horní příčce. Při otáčení rumpálu byly ruce, spoutané za zády, vykloubeny v ramenou a tělo se napínalo k prasknutí. Bolesti byly tak velké, že mnozí vyslýchaní přiznávali i co nebylo pravda, jen aby se vyhnuli dalšímu mučení. Jestliže delikvent toho měl na svědomí příliš mnoho, nebo pokud soudci stále nebyli spokojeni, zvolili nejtěžší stupeň, pálení ohněm, tzv. „světlé trápení“. Vyslýchaného s vykloubenýma rukama nechali na žebříku a kat jej pálil na bocích obvykle pomocí svazku osmi svíček. Procedury mohly následovat tři dny po sobě a smrt vyslýchaného na mučidlech nebyla ničím výjimečným. Doznání musel ještě odsouzený vždy potvrdit posledním přiznáním před smrtí, v němž prohlašoval, že všechno co vypověděl „k svý duši přijímá a chce na tom umříti“. Přiznání učiněná těsně před smrtí odsouzeného měla často zásadní význam pro osudy dalších lidí, které označil za spoluviníky.

Výjimečně se vyskytli i silní jedinci, kteří se ani po útrpném výslechu k ničemu nepřiznali a nesli si po celý další život památky na toto mučení. Pokud někdo přestál tři stupně mučení, aniž se přiznal, měl být tedy prohlášen za nevinného. Ovšem tehdejší společnost nerada přijímala mezi sebe ty, kteří prošli mučením, protože už samo podezření ze zločinu bylo pohanou. Na člověku, který se dostal do styku s právem, ulpělo podezření, dotýkaly se ho ruce kata, děly se s ním věci nehodné počestného měšťana. Pro obviněného, který se jednou dostal do katových rukou a do konfliktu s právem, to znamenalo trvalé opovržení a společenskou újmu po celý další život. Ještě jeho potomkům bylo připomínáno, že jejich děd „stál pod žebříkem“.

Ještě tzv. tereziánský zákoník Constitutio Criminalis Theresiana vydaný roku 1768 počítal s možností výslechu za použití tortury. Do výslechů se snažil vnést systém utříděním jejích stupňů, popisem aplikace i zobrazením mučicích nástrojů v příslušných rozměrech.

Koncem své vlády dala Marie Terezie na přímluvu svého dvorního lékaře Sonnensfelsa, torturu ze soudnictví v roce 1776 odstranit. Tento lékař narozený v Mikulově, byl přítomen jednomu takovému výslechu a konstatoval, že obžalovaný má po mučení tak těžká zranění, že při dalším výslechu se přizná ze strachu a zoufalství k čemukoliv.

NEJBĚŽNĚJŠÍ DRUHY MUČICÍCH NÁSTROJŮ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ:

Kláda (šroubek, šarka)

Byla běžná v každém těžším žaláři a často i v mučírně. Do spodních otvorů v kládě se

dávaly vězňovy nohy, do horních pak ruce, někdy i hlava.

Stolička pro čarodějnice

Jednalo se o dřevěnou kulatou stoličku s ostrými kovanými hřeby na povrchu a po obvodě. Osoba obviněná z čarodějnictví byla na ni posazena a připoutána. Takto zde čekala i několik dní než šla k výslechu, aby si rozmyslela, co bude vypovídat.

Palečnice

Byly to dvě kovové lišty s ostrými výstupky po stranách spojené šrouby a maticemi. Mezi ně se vkládaly palce obviněného a pomocí šroubů se utahovaly.

Španělská bota

Bota se nasazovala se na lýtka vyslýchaného, jenž seděl na židli a nohu měl opřenou na stoličce. Rovněž španělská bota měla na vnitřní straně kovové výstupky a pomocí dvou šroubů po stranách se utahovala.

Skřipec

Byl to dlouhý žebřík, který měl ve spodní části otočný válec se čtyřmi pákami. Spoutané ruce obviněného se za jeho zády připoutaly k horní příčce a nohy se připevnily k provazu válce. Otáčením válce se tělo natahovalo. Jednalo se o „tažení za sucha“. Světlé trápení na žebříku bylo, když obviněný byl na žebříku po natažení katem navíc pálen svazkem svící na bocích těla.

Drtiče kloubů, kostí nebo hlavy

– Jednalo se o různé kovové zařízení na principu palečnic nebo španělské boty.

Železná panna

– Tento středověký mučicí nástroj se užíval spíše v hradním prostřední. Do veliké truhly ve tvaru těla, opatřené uvnitř ostrými hřeby, se pomalu zavíral trápený vězeň. Hřeby se zapichovaly do těla v místech, kde nebyly důležité životní orgány. Železná panna stála podle starých pramenů i na nádvoříčku před purkrabským palácem Pražského hradu.

Katové a katovny

Nepostradatelnou součástí výkonného aparátu hrdelního soudu byl kat (mistr ostrého meče, popravčí), který v mučírně manipuloval s tělem obžalovaného, na pranýři a na popravišti prováděl exekuci. Zpravidla vykonával také funkci obecního rasa. Se svou čeládkou (pacholky) obýval katovnu, která většinou stávala mimo městskou zástavbu. V případě, že město svého kata nemělo (tak tomu bylo i v případě Slavkova), půjčovalo si ho za úplatu z nejbližšího většího města. Poněvadž kat a jeho pomocníci přicházeli do styku s krví a prováděli i jiné nečisté práce, byli ve společnosti obecně považováni za tzv. snížené osoby. Katovské řemeslo bylo nečestné povolání a lidé se jim vyhýbali. Kat, přestože byli pouhým vykonavatelem světské moci a byl postaven na nejnižší stupínek lidské společnosti, byl povětšinou osobou bohatou a zámožnou.

Za výkon tortury, neboli mučení, musela rodina obviněného katovi zaplatit, jakožto i za další výdaje s tím spojené. I když byl provinilec kolikráte odsouzen k propadnutí majetku, musela rodina platit i za jeho popravu. Špatné provedení popravy ale znamenalo nebezpečí pro samotného kata. Případy, kdy byl kat v takových situacích ukamenován, nebyly nijak vzácné.

Ze starších dob se v Čechách nezachoval žádný doklad o tom, jak byli mistři ostrého meče za své výkony odměňováni. Přesto byly ustanoveny stálé poplatky za každý jednotlivý způsob popravy i za každou práci, která byla spojena s mučením nebo s výkonem trestů odsouzených zločinců. Instrukce pro katy z roku 1683 uvádí mimo jiné zmíněné odměny za mučení i taxativně pevně stanovené platy katů a jejich pomocníků za vykonání popravy. Za oběšení, stětí, zahrabání ženy zaživa a její následné probití kůlem, inkasoval kat částku 5 kop míšeňských grošů. Za upálení zaživa, nebo za upálení mrtvoly, za lámání kolem a následné vpletení do něj, za čtvrcení a vyříznutí jazyka dostával mistr popravčí 6 kop míšeňských grošů. Tato suma se automaticky navyšovala v případě, že kat na odsouzeném aplikoval zostření trestu. Za případné vláčení odsouzence za koněm na popraviště, za stažení pruhů kůže nebo trhání kleštěmi a následné upálení, či lámání kolem, obdržel kat 8 kop. Každý jeden katův pacholek i soudní sluha, kteří při popravě pomáhali, dostávali za každý z provedených úkonů 35 krejcarů. Jestliže kat doprovázel odsouzeného na popraviště, náležela mu v takovém případě odměna další 2 kopy grošů. Tyto příjmy byly osvobozeny od všech daní a veřejných břemen.

Když si uvědomíme, že například v první polovině 18. století mzda za celodenní práci na chmelnicích činila 6 krejcarů a celoroční plat rychtáře ve větších obcích obnášel 4 zlaté, byl tou dobou jen průměrně pracovně vytížený kat opravdu velice zámožným člověkem.

Výslovně se však ustanovovalo, že si kat musí veškeré mučící a popravní nástroje sám zaopatřit a že pouze dříví, kolo nebo kůl dostane od vrchnosti, která jej k úkonu povolala. Rovněž museli mít kati své vlastní koně, jichž bylo třeba k vlečení zločinců na popraviště nebo ke čtvrcení, na ty však dostával od obce obrok.

Avšak pouhými popravami či mučením by si kati nepřišli na tak dobrý majetek, se kterým většinou hospodařili. Poprav bylo málo, a tak velmi dobré příjmy tvořila i jiná činnost. Mezi ně je nutné přiřadit např. odklízení zdechlin dobytka či jiné zvěře. Tyto výkony po zrušení hrdelního práva přešly na pohodné, kterými se většina katů později stala. Také museli čistit záchody a stoky ve všech obecních domech, avšak tyto práce vykonávali především katovi pomocníci.

Rovněž vydatný příjem měli katové z tajného prodeje rozličných věcí přímo souvisejících s popravou. Využívali tak tehdejší pověrčivosti lidí, kteří těmto věcem připisovali zvláštní moc a používali je k černé magii. Na prvním místě to byl provaz, na kterém byl někdo oběšen. Zvláště zázračný účinek prý měla tříska z hůlky, kterou soudce po prohlášení rozsudku smrti na dvě poloviny přelomil a odsouzenému hodil k nohám. Nejzázračnější však byl palec z pravé ruky oběšence. Proti padoucnici doporučovali kati ještě teplou krev z těla sťatých osob, kterou proto pacholkové tajně do nádob chytali. Cena krve se řídila podle osoby, z níž pocházela. Nejdražší krev byla z těla panny nebo mládence, nejlacinější byla krev židovská. Ale nejen takto se kat živil. Právě tak, jak dovedl údy dobře lámat, uměl je i co nejšetrněji a nejrychleji napravovat.

Katovské řemeslo bylo nejen velmi smutné, ale současně bylo také značně výnosné, takže se četní popravní mistři a jejich rodiny honosily značnou zámožností, která jim dovolovala, aby ve svých katovnách žili slušný, někdy i rozmařilý život, což je alespoň částečně odškodňovalo za ústrky a potupu, které se jim dostávalo od ostatních lidí. Sňatky uzavírali členové katovských rodin obvykle mezi sebou, jejich děti neměly zpravidla možnost vyučit se jinému řemeslu. Katovské řemeslo se tak dědilo z otce na syna. I mistr popravčí byl povětšinou člověkem bohabojným a věřícím, ale k modlitbám měl vymezený čas i prostor. To znamenalo, že kat se svou rodinou mohl navštěvovat pouze kostel, který byl jemu vrchností určen a sedět jen v lavici, která byla k tomuto účelu v chrámu Páně umístěna. Totéž „privilegium“ měli kati v nálevnách a hostincích. Opět byl jemu i jeho rodině určen jeden šenk ve městě, kam mohl kat zajít a v něm jeden jediný stůl, u kterého směl posedět. Do města mohli vcházet pouze jim určenou brankou, zvanou „fortna“. Tímto otvorem si netroufli projít ani zločinci, kteří byli na útěku z města.

Katovi pomocníci, pacholci, byli povětšinou buřiči, drobní zlodějíčci, odsouzenci na smrt i skuteční vrahové, opilci, vojenští zběhové a násilníci toho nejhrubšího zrna. Avšak stát se katovským pomocníkem neznamenalo bídu a krach života. Tito lidé uměli také velice dobře profitovat z lidské hlouposti a pověrčivosti. Většina mistrů popravčích jim vždy nechávala volnou ruku v jejich „podnikání“. Když mistr kat sám vyráběl a prodával hojivé masti, léčivé vody a lektvary, bylinné odvary a svíce ze zvířecího tuku, vyčiněné kůže a kožešiny ze zdechlin, nezůstávali jeho pacholci ani krůček pozadu. Nutno ještě poznamenat, že veškeré obchody probíhaly pod rouškou tmy, protože zákazníci navštěvující v hodině klekání městskou katovnu, nebyli jen z periferií, městských hampejzů a temných uliček, ale i stavu šlechetného, urozeného, či dokonce duchovního.

CENÍK ZA KATOVSKÉ ÚKONY Z POČÁTKU 18. STOLETÍ

(podle hrdelního řádu Josefa I).

Od dotazu strašnýho neb představením jeho se všemi k mučení patřícími nástroji 1 zlatý, dvanácte krejcarů
Od přišroubování palečnic neb šněrování 36 krejcarů
Od skutečného zmučení byť s ohněm neb bez ohně 2 zlatý, 24 krejcary
Od vyvedení z země, neb města vypověděného 36 krejcarů
Od celýho nebo polovičního vymrskání 2 zlatý, 24 krejcary
Od uřezání uší a nosu 2 zlatý, 24 krejcary
Od ruky utnutí 2 zlatý, 24 krejcary
Od vypálení cejchu 1 zlatý, 12 krejcarů
Od meče 6 zlatých
Od provazu 6 zlatých

Zajímavým a pro mistry popravčí i zcela jistě příjemným byl „vejpis z práva“, který nevinil kata ze smrti obviněného, který zemřel při tortuře. Za případnou smrt mučeného nesla odpovědnost městská rada, která torturu a její stupně v daném případě nařídila. Přesto bylo povinností každého dobrého kata, aby oběť trpěla co nejméně a na popravu šla smířená se svým osudem.

Žalář a cesta na popraviště

Žádný z obviněných by dobrovolně nečekal na svobodě, až bude tázán právem útrpným nebo potrestán. Proto musely být od nepaměti zřizovány pro obviněné, vyslýchané a trestané, pevné a uzamykatelné prostory. K zajištění podezřelých sloužilo vězení, které bylo nejčastěji spolu s mučírnou umístěno ve sklepeních radnic, v městských věžích. Taková místnost se dodnes nachází i v budově městského úřadu ve Slavkově, kde v minulosti zasedal soud. Středověké právo téměř neznalo trest dlouholetého věznění. Spíše se jednalo o krátkodobý trest. Vězení se využívalo hlavně pro zadržení obviněných, než nad nimi byl vynesen rozsudek. Pokud se jednalo o uvěznění ženy s dítětem, které neměl kdo hlídat, vzala si ho s sebou. Kromě lehčích vězení, tzv. šatlavy, byly i horší. Ty se nazývaly zadní a v nich býval vězeň už spoután. Po celou dobu, kdy čekal v tomto žaláři, byl řetězem přikován buď ke zdi, k železné kouli, nebo seděl v kládě, což byly dva dubové trámy s vydlabanými otvory pro nohy a ruce. Navíc míval vězeň kolem krku železný obojek, upevněný řetězem k háku, zazděném ve stěně. Nejtěžším žalářem byl takzvaný sklep, který byl určen pro nejtěžší zločince. Měl obvykle pouze jediný otvor ve stropě, který sloužil pro spuštění vězně a potravy. Nejednalo se o hladomornu; mučení hladem se ve středověku nepoužívalo, i když si ho obvinění užili dost. Stávalo se také, že městská rada v některých případech odmítala vězně živit. Jídlo ve vězení bylo mizerné, a pokud nepomohla rodina, byl obviněný většinou o hladu. V žalářích se netopilo a uvězněné za velkých mrazů trápila navíc i zima. K zahřátí jim sloužila pouze sláma, které ale nebylo mnoho a často se neměnila. V žaláři, kde se vykonávala i tělesná potřeba, to tedy notně zapáchalo. Delší věznění v takto otřesných hygienických podmínkách se tak podepsalo na zdraví obviněných. Teprve za císaře Josefa II. se věznění stalo hlavním trestem k nápravě odsouzených. V mnoha případech pak šlo o vězení doživotní. Do té doby však byly tresty velmi přísné a zločiny se většinou až na výjimky trestaly smrtí.

Popravy se mohly konat jen ve všední den. Poslední jídlo, které odsouzený před popravou dostal, se obvykle nechávalo ochutnat, aby nebylo otrávené. Stávalo se totiž, že se pomocí jedu snažil odsouzenec vyhnout potupné a bolestivé popravě, nebo jed nechal podat některý z jeho přátel. Odsouzenec, oblečený v šedivý nebo černý rubáš, byl vyveden ze šatlavy na rynk, kde mu byl přečten ortel a symbolicky nad ním zlomena hůl. Pak byl předán katovi a nastoupil tvrdou cestu na popraviště. Průvod z vězení většinou vycházel kolem poledne, později se popravovalo i před východem slunce a na cestě ho doprovázel hlas zvonu – umíráčku.

Tím ale trápení odsouzeného zdaleka neskončilo, už samotnou cestu na popraviště bylo možné ztížit. Při deportaci se používaly tzv. husličky, což byla dřevěná kláda s otvorem pro hlavu a ruce, které měl trestanec vpředu. Při pohledu na něj to vypadalo jakoby hrál na housle. Obyčejní provinilci šli pěšky nebo byli vezeni na popravčí káře. U zvlášť těžkých zločinců však mohl soud nařídit, že mají být vlečeni na kravské kůži. Musíme si uvědomit, že v té době byly cesty většinou kamenité, plné výmolů a po přestálém mučení nebylo o co stát. Zvláště těžkým provinilcům bylo možno cestu na popraviště ztížit řezáním a stahováním pásů kůže ze zad, uštípnutím konečků prstů či trhání masa z odsouzencova těla žhavými kleštěmi, useknutím ruky (jednalo se většinou o pravici, jíž se přísahalo a odsouzenec přísahu nedodržel), vytržením jazyka, vydloubnutím očí, uřezáním uší či nasazením potupné masky. Přitom tyto železné masky sloužily pouze k zesměšnění odsouzeného. Z dnešního hlediska by se mohlo zdát, že to bylo odsouzenému na smrt jedno, ale měli bychom si uvědomit, že čest ve středověku, oproti dnešku, něco znamenala. K hanbě, utrpení a ponížení sloužil také pranýř. Většinou byl umístěný na rynku a byli k němu přivazováni odsouzenci, kteří se dopustili lehčích mravnostních deliktů, a posměch obyvatel jim byl dostatečným trestem. Pranýř byl jednoduchý kůl zapuštěný do země, k němuž se odsouzenec přivazoval řetězy. Byl dostupný všem, kdož urážkami, posměchem, pliváním a někdy i ranami nebo házením shnilých vajec chtěli trápit pranýřovaného, jenž byl svým tupitelům takto vydán na milost a nemilost. Pranýře stávaly většinou na frekventovaných místech nebo na náměstích před radnicemi. Odsouzenec zde stával s potupnou maskou, nákrčníkem či obojkem s hruškou v ústech, někdy s ukradenou věcí nebo zavěšenou cedulkou s popisem činu. K veřejné hanbě se takto odsuzovaly ponejvíce ženy hádavé a klevetivé, ale také řemeslníci a obchodníci za drobné podvody a nepoctivost. Tresty u pranýře obvykle doprovázelo podmínečné odsouzení k trestu smrti. V 18. století některé z pranýřů ustoupily mariánským sloupům a všeobecně byly likvidovány v rámci josefinských reforem. Prodejci, kteří šidili, byli také kolikráte máčeni v koši ve vodě. Poté býval provinilec vymrskán z města metlou. S vypovězením souviselo i vypalování cejchů na tvář provinilců. Kromě toho mohl být pachatel lehčího přestupku potrestán i jinak, například pokutou, propadnutím majetku, ztrátou práv, vyhoštěním z města, země, či celé monarchie.

V Černé knize práva loveckého hradu Buchlova, se L. P. 1603 uvádí, že Jan Hanák z Křenovic u Slavkova a Barbora, dcera Ondryáše z Labut, pro potulku a smilstvo – metlami potrestáni a vypovězeni byli z krevních gruntů.

Černé knihy práva loveckého na hradě Buchtově

Antonín Venbík, 1976

Popravčí vrch – šibenice

Místo popravy se nacházelo většinou na vyvýšeném místě, aby zde popravení byli široko daleko vidět a působili jako odstrašující příklad pro ostatní. Popraviště bylo od pradávna obestřeno tajemným nádechem smrti a počestní lidé se mu obloukem vyhýbali. V historických mapách lze nalézt taková místa, kde byli odsouzenci sprovozeni ze světa a těmto místům se dodnes říká různě; „Na spravedlnosti, Na šibeníku, Na stínadlech“. Šibenice bývaly obvykle dřevěné se zvýšeným pódiem. Od 16. století se mnohdy už jednalo o zděné stavby s dveřmi a vysokou podezdívkou, ze které se zvedaly sloupy spojené trámy. Dveře se zamykaly jednak při samotné popravě, aby kat a jeho pacholci nebyli rušeni, ale také hlavně potom. Případů, kdy se příbuzní snažili získat tělo popraveného a tajně ho pohřbít, bylo mnoho. Dveře se také zamykaly před lidmi provozujícími černou magii. Všichni odsouzenci po exekuci skončili uvnitř této stavby ve vykopané jámě, která sloužila jako jejich poslední místo. To je i případ tohoto popraviště.

Provádění rozsudku začínalo veřejným připomenutím zločinu, zopakováním přiznání a podrobením delikventa, slavnostním vyhlášením rozsudku a pokračovalo předáním odsouzence katu, který vykonal rozsudek. Popravy byly veřejné a měly převážně zastrašovací charakter. Byla to velká společenská událost a na toto místo přicházeli v hojném počtu i obyvatelé z Křenovic.

Pokud se obviněný při útrpném výslechu přiznal ke zločinům, za něž byl stanoven trest smrti, soud vynesl příslušný rozsudek. Smrt na popravišti ale měla ve středověku řadu tváří: oběšení na provaze či na řetěze, stětí hlavy mečem nebo sekyrou, upálení, zahrabání nebo čtvrcení zaživa, probití srdce kůlem či lámání kolem. Nejběžnějším způsobem popravy bylo oběšení. Princip stětí spočíval v přeseknutí krku a tedy oddělení hlavy od těla. Vzhledem ke složitosti a krutosti ostatních způsobů se na stětí vždy pohlíželo jako na „prostý trest smrti“ a bylo obecně považováno za projev milosti. Mečem byly trestány i vraždy bez loupežného motivu, často i smilstvo. Meč, jímž se vykonávala spravedlnost, byl obvykle těžký, dlouhý a široký se zaoblenou špicí na konci. Kat mečem napřed třikrát zatočil nad hlavou, aby sekl dostatečnou silou, a pak jej nechal plnou vahou padnout za hlavu odsouzeného. Několik zpráv o popravách uvádí, že se meče při stínání i ztupily. Usmrcení dítěte nebo nenarozeného plodu bylo přísně stíháno. Taková delikventka byla buď sťata, utopena nebo jí bylo po zahrabání zaživa probito srdce kůlem. Na konci procesů s čarodějnicemi bylo velmi časté vykonání trestu katovou sekerou, častější ale bylo upalování na hranici. Jestliže čarodějnice byla uznána vinou za menší přečiny, stačilo stětí hlavy obviněné. Pokud obžaloba přidala jako přitěžující okolnost tělesný kontakt nebo pokrevní svazek s ďáblem, po stětí hlavy muselo nutně následovat spálení na hranici a poté rozptýlení popela.

Zřejmě nejtěžší formou trestu smrti bylo právě lámání kolem. Byli k němu odsouzeni nejtěžší zločinci, vrahové nebo lupiči, kteří toho měli na svědomí příliš mnoho. Tento způsob popravy měl dvě varianty, které se v dobových pramenech liší tím, zda byl odsouzenec lámán shora či zdola od nohou. V obou případech byl odsouzenec připoután na zemi ke čtyřem kůlům, ruce a nohy pak byly podloženy malými trámky, mezi které vedl kat rány dřevěným kolem se železnou hranou. Lámal tak postupně kosti na nohou i rukou. Poslední rána pak směřovala na odsouzencovo hrdlo a teprve ta ukončila jeho trápení. Pokud byl lámán shora, kat mu přerazil nejprve vaz, což vedlo k jisté smrti a další rány pak byly vedeny už jen na mrtvé tělo. Kolo s odsouzencem, jenž na něm byl přivázán či do něho vpleten, bylo pak pro výstrahu vztyčeno na vysokém kůlu na popravišti nebo bylo na hranici spáleno.

Po provedení popravy skončila těla odsouzenců vždy v zemi na popravišti; pohřeb na hřbitově, jakožto svěcené půdě, byl tehdy nemyslitelný. Viselci na šibenici či ti, kteří byli vloženi po rozlámání na kolo, zůstali na popravišti tak dlouho, dokud nebylo potřeba uvolnit místo pro dalšího delikventa. K tomu sloužila i klec pro popravené, do které byli po popravě zavřeni, aby na popravišti vydrželi co nejdéle. Pohled na lidské ostatky měl být zároveň varováním pro všechny, kteří by se chtěli dát stejnou cestou jako odsouzenec. Skutečnosti, že ostatky popravených zůstávaly na popravišti dlouhou dobu, využívali někteří pověrčiví lidé. Snažili se některé části těla získat a s nimi pak provozovat různá kouzla. Existují případy, kdy je tato snaha přivedla na totéž popraviště, ovšem v roli odsouzeného.

V některých případech nařizoval pokyn připsaný vespod pod rozsudkem katovi, aby odsouzeného pokradmu zabil a ušetřil ho dlouhého utrpení. Při rozsudku upálením se kupříkladu uvazoval na krk odsouzenci váček se střelným prachem. Tato zvláštní milost zvaná „retentum“ byla tajná. Při veřejném vyhlášení rozsudku se nečetla a nikdo se o ní neměl dozvědět, dokonce ani odsouzený.

Obecně tradované pověsti o tom, že odsouzenci byla udělena milost přímo na popravišti, pokud se s ním přetrhl provaz nebo kdyby se některá žena nabídla, že jej pojme za manžela, se sice vcelku zakládají na pravdě, ale lze předpokládat, že takové štěstí odsouzence asi nepotkávalo příliš často.

Popraviště, na kterém se nacházíte, upadlo v zapomnění a bylo po léta přehlíženo, tak, jako ve většině dalších případů. Je to památné místo, kde se mnoho lidské krve již dávno vpilo do země a kde srdceryvný křik odsouzenců odvál vítr minulosti. Záměrem zbudování této naučné stezky bylo, aby tyto události neodvál čas docela. Měli bychom si s pietou připomenout hrůzy, které tehdejší doba přinášela, a uvědomit si, v jakém pohodlí dnes žijeme. Toto místo si zaslouží tichou vzpomínku na popravené i oběti trestných činů. Protože se zde popravovalo více jak 500 let, je toto místo dalším hromadným hrobem v okolí Křenovic. Pro představu, na počátku 16. století bylo na území čtyř pražských měst (Hradčany, Malá Strana, Nové Město Pražské, Staré Město Pražské) vykonáno dohromady kolem čtyřiceti poprav ročně.